Tělo v podstatě nepřetržitě bojuje o udržení pH krve, které je pro něj smrtelně důležité. Proto pH moči vylučované v ledvinách poměrně rychle kolísá podle momentální situace v těle, pH moči zadržované močovým měchýřem je pak zprůměrováním toho, co se vylučovalo ledvinami od předchozího vyprázdnění močového měchýře. I tak je pH moči dynamicky se měnící hodnota, která by se v ideálním případě pohybovat kolem čísla 7 nebo se od něj alespoň vzdalovat co nejméně. To že se tak většinou neděje, ukazuje naše rezervy v životním stylu.

pH moči nás informuje o dvou zdrojích překyselení současně:

1. o tom, jak moc kyselinotvorné či zásadotvorné potraviny po strávení přešly do našeho metabolismu,
2. o tom, kolik kyslíku jsme do těla dodali a kolik kyselého kysličníku uhličitého jsme vydýchali.

Potraviny nedokonale spálené a vydýchané pryč dávají v těle vzniknout různým kyselým zbytkům - především je to kyselina mléčná přímo v buňkách.

Každá živá buňka lidského těla potřebuje ke své existenci stálý přísun energie. O tu se starají geniální nitrobuněčné organely – mitochondrie, které dokáží spalovat glukózu a tuky (v horším případě i aminokyseliny z bílkovin) na energii. Při dostatečném přísunu kyslíku je odpadem kysličník uhličitý a voda, v případě aminokyselin jsou metabolickým odpadem toxičtější dusíkaté odpadní látky.

Pokud má tělo krátkodobý nedostatek kyslíku, umí si s tím sice také poradit, ale té potřebné energie se cukrů a tuků uvolní podstatně méně. Horší je, je namísto bezproblémové vody a kyselého, leč snadno vydýchatelného kysličníku uhličitého, začne ve všech nedostatečně okysličených buňkách vznikat kyselina mléčná a její sloučeniny (laktáty).

Budete-li pátrat na internetu, zjistíte, že vědecký popis těchto pochodů rozšiřuje původní starší jednoduchý chemický popis. Metabolické děje kolem nedostatku kyslíku v buněčných mitochondriích vysvětlují „hlavy pomazané“ velmi složitě na úrovni atomární jako přebytek protonů (H+). Našemu zdraví je však zcela lhostejné, zda se vědci baví o kyselině mléčné, laktátech nebo přebytečných protonech vodíku, protože výsledek je stále stejný. Pokud tělu včas nedodáme chybějící kyslík, dochází k okamžitému útoku na naše zdraví, protože kyselina mléčná přímo uvnitř buňky je pro její vnitřní prostředí poměrně toxická. Tělo má sice řadu ochranných mechanismů, jimiž dokáže tuto toxicitu dočasně snížit přenesením do jiné oblasti a hlavně co nejdříve ven z buňky, ale každý ochranný mechanismus se nakonec vyčerpá.

Málokdo - snad kromě jogínů specializovaných na pránajógu - si uvědomuje, jaké zázraky uzdravení lze zažít s pomalým hlubokým dýcháním. Kdo si z pomalého hlubokého dýchání udělá užitečný koníček, má větší šanci na zdravou dlouhověkost.

Technická poznámka: Z hlediska co nejlepší funkce orgánů by se mělo vdechovat i vydechovat pouze nosem. Nos je mnohem lépe zařízen na čistění, zvlhčování a ohřívání vdechovaného vzduchu. Ale i výdech bychom měli ponechat nosu. Pokud budete ústy vydechovat, zbytečně ošidíte nosní sliznici - během výdechu nosem má sliznice značnou úlevu od „pracovního“ prochladnutí a osychání, protože na ni blahodárně působí vysoká vlhkost a vyšší teplota vydechovaného vzduchu. Nosní sliznice během výdechu mnohem lépe odpočívá, než když vydechujeme ústy, jak se občas nesprávně doporučuje. Jedinou výjimkou je situace, kdy krájíme cibuli – tehdy se vyplatí vdechovat ústy a vydechovat nosem. Pokud se Vám to takhle povede bez jediného chybného nádechu nosem, měli byste nad cibulí méně slzet. Důvod je jednoduchý – spouštěčem slzení je podráždění nosní sliznice.